Obec Količín

Historie


historie

Psané historické prameny do konce 18. století.

Doplňkem II. kapitoly o historii Količína uvádím i překlad darovacího (nájemního) dopisu hraběte Erdödyho sedmnácti količínským chalupníkům z r. 1776. Jde o dokument, svědčící o tom, jak obec Količín byla ve druhé polovině 18. stol. zbídačena. (viz fotokopii)
 
Do celkové mozaiky o historii Količína patří i informace o količínské Kapličce.

Psané historické prameny se zmiňují o Količíně až v r. 1348. Od té doby už známe z písemných zpráv ves Količín i její majitele, sídlící na količínské tvrzi. Roku 1348 byl to Vavřinec z Količína, r. 1349 Štěpán ze Štemberka, r. 1357 jeho synové Albert a Zdeněk, r. 1359 syn Zdeňkův Petr. Jeho dědicové po r. 1385 odstoupili ves Ješovi a Zdeňkovi ze Štemberka a z Lúkova. Nejen tvrz, ale i ve vsi svobodný dvůr se připomínají též r. 1397. Svědek odkazu z 19. 3. 1397 byl pan Baršík z Čihovic, purkrabí z Količína (K. d. M. 12/348, 382). Připomíná se také Anna z Čihovic, odjinud z Količína. Z rodu Čihovských se jmenují též matka Zdýnka, dcery Ofka a Kateřina. Pro neplacení dluhů převzal Količín od Zdeňka ze Štemberka r. 1406 Jan ze Sazovic jako jeho věřitel. Syn sestry Jana ze Sazovic, Mileta, zdědil ves a tvrz, ale obojí se připomíná v r. 1437 už jen jako zbořené v husitských válkách. R. 1464 prodal ji Vaňkovi z Bařic a ten Prokopovi z Prusinovic, který byl v té době majitel zboží rymického. V držení rodu Podstatských z Prusinovic byl Količín až do r. 1575. Podstatští obnovili količínskou tvrz r. 1543, která byla opatřena příkopy, valem a příhradkem. Jetřich ml. Podstatský z Prusinovic prodál toho roku 1575 statek količínský manželu své sestry Johanky, panu Jakubovi staršímu Vojskovi z Bogdunčovic, úředníku na panství helfštýnském. Tento pán stal se roku 1596 císařským prokurátorem v markrabstvím moravském ar. 1606 členem stavu panského. Vlastnil také panství Veselí na Moravě. Ale téhož roku zemřel na morovou ránu. Počína­je tímto pánem máme o Količíně a jeho obyvatelích už poněkud více zpráv. (viz dále samostatnou kapitolu Količína)

Tak při zápisu koupeného majetku do zemských desek r. 1575 je zmínka o panském dvoře v Količíně. Stával na místě, kde je řada domků na "Škraba1ově". Také je tam zmínka o pivovaru s chmelnicí. Také ten stál na "Škraba1ově" i s vinným šenkem. Do­dnes označuje bývalou chmelnici trať pole zvaná "Chmelín". Mlýn stál nedaleko tvrze. Mlýn byl zrušen až r. 1886, kdy byl koupen holešovskou vrchností a zrušen proto, aby pozemky mokrem netrpěly. Cihelnu, v níž byly předhistorické jámy, snad určuje trať "Nadhliničí". V okolí Količína bylo několik rybníků. Majitel Količína pan Jakub starší Vojska z Bogdunčovic na Veselí a Količína byl náboženským vyznáním Český bratr. I jeho poddaní byli téhož náboženství. Sboru bratrskému ve Veselí i Količíně dal privi­legium (viz foto), jehož originál se zachoval dodnes z bývalého arcibiskupského archivu v Kroměříži, kam se dostal až později se všemi bratrskými privilegiemi v době násilné protireformace kardinála Dietrichštejna na Moravě.

Za doby količínského pána Jakuba staršího z Vojska byly stále ještě náboženské poměry na jeho panství zcela konsolidovány. V náboženské snášenlivosti zde žila všechna vyznání tak, jak bývala náboženská snášenlivost tenkrát na Moravě zvykem. V Količíně byla naprostá většina obyvatel členy Jednoty bratrské, zatím co v Holešově byla většina augsburského vyznání - luteránů kolem farního kostela na náměstí, a třetina obyvatel Českých bratří, kolem kostela bratrského sboru (dnešní sv. Anny). Tak bylo i po smrti Jakuba staršího Vojsky z Bogdunčovic v r. 1606. Majetek količínský i veselský převzal synovec Petr Vojska z Bogdunčovic. Také Petr byl členem Jednoty bratrské. Proto se zde udržel bratrský sbor ještě čtyři roky po Bílé hoře až do r. 1624. V r. 1609 byl zde kazatelem Bratr Jiří, a až do r. 1624 Bratr Ezechiel. Místo, kde stál bratrský dům, škola a Zbor - kostel, není dnes známo.

Pokojné soužití lidu bylo ale náhle porušeno v r. 1615 následkem změny majitele sousedního holešovského panství, které koupil v r. 1604 Ladislav mladší z Lobkovic od Žerotínů starojičínských za pomoci kardinála Ditrichštejna. Jeho první žena, luteránka, ochraňovala až do své smrti r. 1615 všechna vyznání na holešovském panství. Pak nastal obrat, který měl pro celé okolí tragické následky. A tak v Holešově již pět let před Bílou horou došlo zásahem kardinála Ditrichštejna prostřednictvím lobkovických a jezuitů k pohnutým událostem, do té doby na Moravě neslýchaným. Lid byl donucován odstou­pit od své víry pokutováním, žalářováním a zákazem provozování živností, jak o tom píše Jan Amos Komenský v knížce "O protivenstvích cirkve české". Z farního kostela holešovského byl vyhnán luterský farář Jan Vítův, o něco později rovněž vyhnán bratrský správce Daniel Strážnický a sbor byl zabrán Jezuity, kteří přestavěli modlitebnu bratří na kostel sv. Anny. A tak když holešovští sousedé nesměli do sboru bratrského v Lechoticích vyznávat svou víru a neměli se kde shromaždovat k bohoslužbám, chodili všichni tajně do sboru v Lechoticích a do Količína. Když jim v tom bylo bráněno a lechotický sbor byl na zákrok Jezuitů srovnán se zemí, chodili všichni tajně jen do Količína, poněvadž to bylo panství náležící pánu Petrovi Voskovi z Bogdunčovic. Udá­losti těchto pohnutých dnů nám vypráví tzv. "Kronika holešovská", vydaná péčí zemř. Dr. Vlasty Fialové CSc. r. 1942 dle originálu zápisků neznámého holešovského souseda z let 1615 - 45, nalezených v bývalém Františkově muzeu v Brně.

Zatím dospěly události v Čechách a na Moravě do r. 1619 až ke stavovské vzpouře, k povstání proti císaři Ferdinandu Habsburskému. Této vzpoury se zúčastnil také količínský pán Petr Vojska z Bogdunčovic, jako komisař stavovský v kraji hradišťském, jmenovaný moravskými protestantskými stavy. Po nešťastně prohrané bitvě na Bílé hoře r. 1620 byl jemu a jeho synovi Karlovi veselský majetek zkonfiskován pro účast na odboji proti císaři, ale Količín konfiskován nebyl, byl ponechán jeho druhému synovi Bedřichovi, který se vzpoury nezúčastnil. Bratrský sbor v Količíně proto trval po Bílé hoře dál, ale již s obtížemi. R. 1622 zemřel p. Petr Vojska. Události se vyhrocovaly ar. 1624 byl Jezuity také vyhnán bratrský správce Ezechiel z Količína, sbor byl zrušen a količínští "přeháněni" - jak se ří'kalo, Jezuity z Holešova na katolickou víru. Když byla v r. 1625 v Količíně konána jezuitská generální vizitace, byli na ní všichni količínští vyslýcháni, proč nechodí na katolické služby Boží do Ho1ešova. Po protireformaci byl Količín totiž přifařen do Holešova.

Bedřich Vojska z Bogdunčovic prodal statek Količín s tvrzí, dvorem, mlýnem a zahradami regentu biskupských statků Martinovi PúhenčÍillu z Předmostí, na Lešné a Skaličce. Jeho děti pak všechno zboží prodaly 20. 1. 1624 majiteli Holešova, jimž byl v té době Jan hrabě z Rottalu. Od té doby byl Količín při holešovském panství. Količínská tvrz zašla. Prof K vasnička se ve své práci zmiňuje, že její zbytky byly znatelny na panské louce za hostincem.

Po třicetileté válce patřil Količín mezi statky, které nejvíce zpustly. V r. 1643 byl zařazen mezi "dokonce zkažené". R. 1675 bylo zde jen 14 osedlých podsedků bez polí a 10 nověopustlých. Jan Rottal utvořil ze zpustlých usedlostí nový panský dvůr, při němž postavil pro čeleď 10 domků, k nimž propůjčil po 6 1/2 měřic pole, luka a pastviny s povinností odvádět osmý díl úrody vrchnosti a další úkoly roboty. Starý panský dvůr zanikl r. 1750. Propůjčené pozemky pak domkařům daroval r. 1776 hrabě Erdody, manžel Rottalovy dcery, za podmínek roboty, který je uveden v další samostatné stati spolu s fotokopií darovací listiny. (viz foto) R. 1780 darovala majitelka panství hraběte Erdodyová šesti domkařům na panské zahradě místa ke stavbě domků s povinností konání roboty. Obec Količín se začala"'budovat mimo původní osídlení.
Na závěr pro čtenáře uvedu zjednodušený přehled o náboženských poměrech a které šlechtické rody hrály významnou roli v popisovaném období. Náboženské roz­broje 15. a 16. stol v Evropě neušetřily ani naše kraje. Silného rozmachu u nás dosáhlo zvláště českobratrství, nalézající mocnou podporu ve vrchnostech.

V Holešově, Fryštáku, Lukově, Mysločovicích, Lechoticích a Količíně měli své sbory. Vedle Jednoty ujímalo se i učení Lutherovo, jehož kněží obsadili katolické fary a kostely v Holešově, Prusinovicích, Žeranovicích a Kostelci u Holešova. Katolické fary buď zanikly, nebo s nepatrným počtem svých příslušníků se udržely, jako ve Fryštá­ku a Rymicích. Počátkem 17. stol. nastala obnova katolictví (protireformace).
Oporou českobratrství a protestantismu byli šlechtici, páni ze Štemberka, Lichtenburku, Žerotína a Víckova. Oporou a podporovateli katolické protireformace byli páni z Lobkovic, Valdštejna, Jan Podstatský z Prusinovic a Rottal.

Do tohoto historického období zapadá i osud významného pána Količína jménem Bedřich Vojsko z Bogdunčovic, pán na Količíně. V historickém popisu dějin obce Koli­čína nelze tuto postavu nevzpomenout. Uvádím, co o něm píše p. František Šigut v časopise "Mojmírova říše" r. 1937, Č. 1. str. 35-38 v článku: Bedřich Vojsko z Bogdunčovic, pán na Količíně.

Količín byl v minulosti význačnou osadou, a proto má velmi pestré dějiny. Chci dnes ukázat aspoň jeden úsek jeho dějin, totiž historii jeho majitele z počátku války třicetileté, Bedřicha Vojska z Bogdunčovic a na Količíně.

Bedřich byl členem šlechtické rodiny, jejímž zakladatelem byl Jakub Starší Vojsko z Bogdunčovic, úředník na Hradě Helfštýně. Tento byl dosti zámožný a jeho jmění se rozmnožilo ještě věnem, které mu donesla jeho manželka Johanka z rodu Podstatských z Pmsinovic. Pojal tedy úmysl vystoupit z panské služby a koupiti si nějaký statek, aby se mohl věnovati povolání veřejnému. Proto zakoupil r. 1575 od bratra své manželky, Jetřicha mladšího Podstatského z Prusinovic, vesnici Količín se vším příslušenstvím a počal se odtud psáti z Bugdunčovic a na Količíně.

Statek količínský nebyl ph1iš rozsáhlý. Patřila k němu pouze vesnice Količín, avšak byl to přece jen pěkný majetek, neboť v Količíně stála dosti rozsáhlá tvrz, nově teprve před 40 roky zbudovaná, obklopená příkopy, valy a příhrádkem, dále chmelnice, pivovar, vinný šenk, dvůr a ostatní věci, které k takovému statku patří. Avšak s tím se nespo­kojil ar. 1587 koupil ještě panství Veselí na jižní Moravě od bratrů Václava a Viléma Tetaurů z Tetova. To už ovšem bylo značné držení, neboť panství veselskému patřily vedle města Veselí ještě vsi Vnorovy a Spinek (dnes zaniklý) a v očích současníků mu dávalo značné úcty, takže r. 1596 se stal prokurátorem markrabství moravského ar. 1606 byl povýšen do stavu panského. Nábožensky se hlásil k českým bratřím, tehdy už ovšem velmi silně protestantským. Zemřel na morovou ránu 7.9. 1606 a pochován byl ve sboru bratrském ve Veselí.
 
Dědicem statků Jakubových se stal jeho nejmladší syn Petr, který se psal pán na Veselí, Količíně a Pěnkově. Ten si zvolil po pň1dadu svého otce dráhu úřednickou a zastával různé zemské funkce. Byl jako otec horlivým protestantem. Jeho působením rozmohlo se na jeho statcích luterství. I v Količíně a okolí se jeho působením rozmohlo luterství do té míry, že zde byla vedle bratrského sboru postavena i modlitebna protes­tantská, která byla hojně navštěvovaná i od protestantů holešovských.

R. 1618 počalo v Čechách a na Moravě vření proti císaři Ferdinandovi a proti kato­lické církvi. V tomto hnutí zvláště vynikal Petr Vojsko a byl proto r. 1619 zvolen komi­sařem na zabavování duchovenských a klášterních statků v kraji hradišťském. Tento úřad byl pro něho velmi výnosný, avšak jen na krátkou dobu. Po potlačení odboje císař proti němu vystoupil a donutil jej zabrané statky vrátit. Dalšího potrestání se však nedočkal, neboť zemřel již r. 1622. Po smrti Petrově byly jeho statky rozděleny tak, že starší syn Petrův Bedřich dostal Količín a Pěnkov, mladší Karel pak Veselí s připojenými Vnorovami. Karel se však dlouho ze svých statků netěšil, neboť za to, že se činně zÚčast­nil po boku otce vzpoury proti císaři, byly mu jeho statky r. 1626 odprodány.

Nový pán količínský byl věrným synem své rodiny. Odboje proti Ferdinandovi se nezúčastnil, a proto také mu bylo ponecháno jeho dědictví po otci, které mělo být zabráno také celé. Bedřich Vojsko z Bogdunčovic se v pozdějších letech stal katolíkem, aby nemusel opustit zemi. V Količíně nikdy pň1iš horlivě katolicky nevystupoval.

Hmotné postavení Bedřichovo nebylo příliš skvělé. Přesto však by mohl žíti docela spokojeně a klidně, kdyby nebyla přišla zlá léta válečná, která po celá desetiletí trýznila Moravu a celou střední Evropu. I malé količínské panství její zloby zakusilo víc než dosti. Stěží se trochu pozvedlo z nájezdů Lisovčíků r. 1620, již je opět napadli r. 1623 Valaši a důkladně zpustošili. Příštího roku vtrhli opět sem polští rejtaři, kteří byli posláni císaři na pomoc, potom r. 1626 a 1627 Dáni a Valaši a tak neuplynul rok, aby nedostalo nějakou nevítanou návštěvu, po jejímž odchodu zazníval osadou pláč a bědování. Kolem r. 1630 byla vesnice dokonale zpustošena, mnoho gruntů spálených a skoro bez obyvatel. Ještě po třiceti letech nebyly ani všechny domy obsazeny. R. 1630 prodal Količín regentu biskupských statků olomouckých Martinu Půhončímu z Předmostí na Lešné a Skaličce. Umírá r. 1649 bez potomků.
 
Jako památka na Bedřicha Vojsko zůstaly dva staré obrazy, které se dnes ještě cho­vají ve sbírkách arcibiskupského kněžského semináře. Představují sv. Řehoře a sv. Au­gustina a podle způsobu malby lze usoudit, že pocházejí z konce stol. 16: neb z počátku 17. stoL Na obou jsou již těžko čitelné nápisy - Bedřich Vojsko, svobodný pán z Bog­dunčovic a Količína. Tento nápis oznamuje, že tyto obrazy byly kdysi v majetku zmíně­ného. Patřily spíše některému klášteru, v němž se s nimi na svých cestách při zabírání klášterních statků setkal Petr Vojsko, zabral je pro sebe a umístil na tvrzi količínské, s níž je zdědil jeho syn. A Bedřich Vojsko dal pravděpodobně namalovati své jméno. Že mu na obrazech asi moc nezáleželo, svědčí ta okolnost, že je po odchodu (prodeji) z Količína nechal na tvrzi. V Količíně pravděpodobně je našli Jezuité, jimž patřil sou­sední statek Rymice, kam byl Količín přifařen a ti je získali pro svůj klášter olomoucký, z něhož přešly do kněžského semináře.



Překlad darovacího nájemného dopisu hraběte Eudödyho sedmnácti količínským chalupníků z r.1776

Z originálu přeložila paní Ludmila Plecháčová-Mucalíková z Holešova.
 
Já Ludvík Rudolf Svatej Říše Řimské Hrabě z ERDODY, dědičný pán na Krumperku a Iberavě, jakož taky dědičný hrabě ve Baražíně, jejich obou Císařsko-královských Majestností slutečný Komorník a při Vysoce Slavném Kanceláři Království Uherského Dvomí Rada.

Známo činím všem vůbec a jednomu každému, kohož by se tejkati mohlo, kterak jsem já na poníženou žádost a prosbu mojich sedumnást poddaných chalupníků v dědině Količíně se milostivě rozmyslil, všechny až dosavadě k užívání mající panská pola, louky a pastviska, z kterých staré roby, jakještě podsedníci vybejvali a vybejvati povin­ni byli, dále je a budoucně (a to sice pokudž by oni věrně, poslušně a poddaně k gruntovní svej Milostivej Vrchnosti a pánům panství Holešovského proukazovali) na následující způsob k užívání propůjčiti a taky pomocí tohoto listu milostivě propůjčuji.

  • Předně - aby oni poddaní Količínští, z ohledů těch milostivě k užívání propůjčovaných gruntů, Vrchnosti každotýhodně půldruhéj roboty pěší dle v patentu vyměřených hodin, věrně a pilně vybejvali.
  • Za druhé - poněvadž Vrchnost milostivá z těch jim k užívání propůjčujících rol, louk a pastvisek zemsků daň platiti musí, protož takovů dle vyčítání a rozvržení každočtvrt ročně do důchodův holešovských odváděti a navrátiti povinni a zavázáni budů.
  • Za třetí - Jestli císařská povinnost, jak by kolvěk jmenována býti mohla, jim podob­ně k břemenu zůstane.
  • Za čtvrté - A ostatně se milostivě nařizuje, aby sobě takovů Vrchnostensků Milost vážili, věrnost, poslušnost a poddanost preukazovali, škod na polích panských, buďte s dobytkem neb jakým kolvěk jiným způsobem něčinili a tak trestu Vrchnostenského ušli. Všechno věrně a bezelstně.

Pročehož všeho jistotu a stálost jsem přítomný spis netoliko vlasní ruků podepsal, nýbrž taky k tomu přirozenů hraběcí Pečeť přitisknúti dal. Jenž se stalo v zámku hole­šovském dne Prvního srpna roku Tisícého sedmstýho sedmdesáte šestého.
 



KOLIČÍNSKÁ KAPLIČKA

(Co o ní píše Konstantin Šnejdrle ve "Vlastivědném věstníku pro mládež župy olomoucké" v r. 1923 Č. 1 str. 66 - 67)

Pozorujeme-li mapu Moravy, jest nám nápadné, proč v úrodné části Hané, mezi Hulínem, Břestem, Němčicemi a Rymice, i jest poměrně málo osad. Příčinu toho nám objasní osudy Količína, vesnice, která původně před bělohorskou pohromou stávala na místě, kde nyní stojí količínská kaplička v poli, mezi Rymicemi a Břestem.
 
Osada Količín patřila ve 14. stol. pánu Vavřinci z Količína. K panství količínskému patřily též Mičkovice, Lechotice, Sirotčí, Žeranovice, Blazice, Racková, Lhota Machová, Hostišová, Lhota Markova. Později panství nabyli páni ze Šternberka a páni z Prusinovic. Páni z Količína i s poddanými byli horlivými stoupenci učení českobratrského.

V Količíně bylo sídlo bratrského sboru, k němuž i Rymice patřily. Po nešťastné bitvě bělohorské nastalo pronásledování českých bratří. Mnoho obyvatel bylo z Količí­na pro víru vypovězeno. S nimi odešel i českobratrský kněz Ezechiel. Lid zůstával věren učení českobratrskému. I když se poměry změnily, vzpomínky a památky udržely se v okolí až na naše časy.

Biskup olomoucký Dietrichstein, jemuž patřily blízké Pravčice, nemínil trpěti ve svém sousedství Českých bratrů. Proto se dorozuměl s majitelem Holešova hrabětem Rottalem, jemuž po r. 1625 Količín připadl, a vyslali do Količína Jezuity s četou dragou­nů, aby količínské násilím přinutili se zříci učení českobratrského.
 
Lidé byli sehnáni do bratrského kostela a tam donuceni přijímati pod jednou. Zdrá­hající se, byli v kostele zavřeni. Kostel byl pak náhodou či úmyslně zapálen. V kostele zahynuli mučednickou smrtí poslední Čeští bratři z Količína.

Podobný osud stihl i osadu Lhotu Markovu, jež stávala mezi Rymicemi a Němčicemi. Ta více nebyla obnovena. O pozemky se rozdělily okolní obce.
Nynější obec Količín, která je přifařena a přiškolena do Rymic, byla znovu vystavěna r. 1776 a na místě, které Rusava často zaplavovala. Tam, kde stával starý Količín, jest panské pole, na jehož hranici byla postavena tajným snad Českým bratrem kaplička. K této kapličce byly v minulosti pořádány prosební průvody.

Kaplička se zachovala a stojí dodnes, ošetřována několika místními občany a chrá­něna více jak stoletými lípami.



Úvod I. Kapitola II. Kapitola III. Kapitola IV. Kapitola V. Kapitola








 |  Aktuality |  Historie |  Fotogalerie |  Video-galerie |  Kalendář akcí |  Spolky |  O obci |  Količínské noviny |  RSS kanál | 

O autorovi stránek | Haa Band | HTML | CSS | W4D |  © 2004-2017 Zdeněk Horák